Loading...

 

Jehly

Details

Year: 2016

Materials and dimensions: wood, steel - 40x70x330 cm

Exhibited: Galerie Lauby - Ostrava (2016)

Text:

Více než funkce či symbolické významy mříže je pro Lukáše Hájka (*1980) přitažlivé její estetické řešení. Ke zdánlivě rutinnímu kovářskému dílu v loubí budovy bývalé ostravské radnice přisadil vlastní stélu a spolehl na naši schopnost všimnout si podobnosti rytmu svislých kovových tyčí mříže s vertikálními žebry v horní části stély a kovovými jehlami v části spodní. Zjevně ho zaujala také dekorativní zakončení tyčí, stylizovaná do jakýchsi hrotů kopí, patrně kvůli připomínce ozbrojené stráže, jejíž je mříž funkční analogií. Také tyto hroty jsou ale pro Hájka důležité zejména jako protějšky špiček kovových jehel v jeho objektu.

Zahájit text k výstavě víceméně nezáživným výčtem formálních podobností mezi artefaktem a místem prezentace musí mít nějaký důvod. Na tomto místě přiznávám, že tento důvod zčásti nesouvisí s Hájkovou vlastní realizací, jako spíše se způsobem, jak bylo s mříží Galerie Lauby nakládáno jinými. Na čtenáři necháme, aby sám vyhledal konkrétní příklady, a zmiňme jen, že právě tento prvek, za obvyklých okolností oddělující přístupný/nevýstavní prostor od nepřístupného/výstavního (a když se výstava nekoná, tak přístupný veřejný prostor od „nepřístupného prázdna“), byl poslední dobou několikrát akcentován kvůli potenciálu vyznít jako symbol. V případě Lukáše Hájka jsme se pak v prvním odstavci pokusili odlišit jeho přístup, a zejména hned zkraje vyloučit, že by mohlo jít o „společensky angažované dílo“, „politický komentář“, atp. Takový náhled na roli umění není autorovi vlastní, a vztahuje-li se nějak ke společenské realitě, pak jinak. To si ale nechme na závěr.

Třebaže na FaVU VUT v Brně studoval v Ateliéru multimédií (2003-2009), v tvorbě dospěl na pomezí sochařství a modelářství. Řada jeho objektů vychází z možností modelu jako materializovaného schématu, např. stylizovaný řez pouličním výkopem v měřítku 1:1, v galerii ovšem vynesený nad povrch, a nebo díla vycházející z vizualizace perspektivy. Za předobraz naší stély ovšem můžeme považovat především sérii objektů Splávky (2011). Jak naznačuje název, jejich jádrem byly pestře barevné plováky užívané rybáři. Tvary, barevné kombinace a pochopitelně také plování splávku ve vodním sloupci ovšem Hájkovy posloužily zejména jako základní principy pro nové formální možnosti sochařského díla.
V novém objektu Jehly také vyšel z drobného předmětu běžného užívání. Konkrétně se jednalo o zásobník na jehly ze kdysi široce dostupného balení základních šicích potřeb. Vezmeme-li v úvahu výše zmiňovaný výkop, anebo například dálnici, další z námětů, ze kterého Hájek v minulosti využil k postavení modelu / řezu v životní velikosti, začíná být zřetelné, k jaké oblasti reality Hájek chce poutat naši pozornost. Vyjmenujme ještě některé náměty, aby závěrečná argumentace nabyla na větší přesvědčivosti: archeologická sonda, dopravní značky, makové a tvarohové koláče. S výjimkou koláčů, jejichž status je komplikovanější (hybridnější), se totiž jedná o více či méně utilitární design, jež primárně není určen k estetickému zažívání. Nezájem o funkce ostravské mříže, díla obdobně užitkového, pak souvisí s přidanou hodnotou, o níž Hájek u svých realizací vždy usiluje. Vztahuje se k mříži, jenže, a to je důležitý rozdíl, tuto mříž paraziticky využívá, aby skrze ni vyzdvihl estetický a sochařský potenciál jehelníčku.
Objekty Lukáše Hájka bych nerad tímto zahrnul pod kategorii „oslavy prostých věcí“. Bylo-li však v úvodu cosi zmíněno o sociální realitě v jeho práci, pak tuto jejich dimenzi lze podchytit právě odkazem k sochařsky monumentálnímu potenciálu věcí, které kvůli své povaze zůstávají na okraji naší pozornosti.

Jiří Ptáček